Adrenalin mezi řádky

Adrenalin mezi řádky

Novinová redakce je jedno z prvních míst, které by měli mediální studenti navštívit. Myjsme se tam vydali také a dokonce jsme měli příležitost vyslechnout Martina Plevu, šéfredaktora Deníku v Moravskoslezském kraji. Od něj jsme zjistili, jak se k tomuto povolání dostal, jaké má tato profese plusy i mínusy a prozradil nám i nejeden zážitek z novinářského života!

Vždycky jste se chtěl stát novinářem?

Začal jsem nad tím přemýšlet na vysoké škole. Studoval jsem český jazyk a literaturu, tady v Ostravě. Už během školy jsem zvažoval dvě možnosti: zajímalo mě i učitelství, ale víc se mi líbila novinářská profese. Noviny jsem rád četl a lákaly mě dobrodružností, různorodými tématy a taky možnosti toho spoustu zažít. A tak jsem jednoho dne zaklepal na dveře redakce Deníku, jestli mě nechtějí. (smích) To bylo před patnácti lety.

 

Co je nejlepší na práci novináře?

Člověk se dostane na místa, kde by se jinak nedostal. Zažije věci, které by jinak nezažil. Potká lidi, které by jinak nepotkal. Je to různorodé, pestré, zajímavé…

 

A je nějaké téma nebo oblast, které jste se rád věnoval?

Bavila mě témata, která dokázala zahýbat atmosférou v Ostravě. S Deníkem jsme dokázali odhalit pár takových věcí. Například jsem dělal na „kauze“ týkající se jednoho regionálního politika. V té době byl krajským a ostravským zastupitelem a mířil do parlamentu. Zjistil jsem ale tehdy informace, že jeho minulost nebyla úplně v pořádku. Vytuneloval nějakou firmu, převedl jí na bílé koně, bylo to celkem zapeklité. Dal jsem si s tím dost práce, vyšla řada článků, až se toho chytly banky, kterým dlužil řádově miliony korun. Nakonec se to řešilo soudně a dopadlo to tak, že pan zastupitel šel místo do parlamentu do vězení.

 

A co náročnost? Negativa?

Práce novináře je hodně časově náročná. Něco jde lehce, ale někdy je těžké sehnat všechny informace, které potřebujete. Musíte denně vymyslet téma, zpracovat, dodat ho editorům. Někdy máte víkendovou službu a občas se třeba stane něco mimořádného. Třeba když došlo k nehodě tramvají ve Vřesině. Je pátek večer, myslíte si, že je týden za vámi, sedíte na pivu s kamarády a najednou vám volá šéfredaktor a jste zase v práci. Měl jsem to tehdy z Poruby nejblíž. Musel jsem si zavolat taxíka, narychlo sehnat blok a pak už jsem vše řešil po telefonu s redakcí, abychom to stihli zpracovat do dalšího vydání novin.

 

Byl jste i u jiných takových krizových situací?

Nebyl jsem novinář, který by se na to úplně zaměřoval na krimi témata a nehody. Ale občas jsem se k takovým věcem dostal stejně, jako ke zmíněným tramvajím ve Vřesině. Byl jsem tedy i u železniční tragédie ve Studénce v srpnu 2008. Pamatuju si, jak jsme tam jeli s fotografem po dálnici zavěšeni za sanitkou, protože jsme věděli, že nás dovede až na místo srážky vlaku.

 

A jak to při takové nehodě vypadá na místě? Co na to záchranné složky?

Oni jsou profesionálové. Opáskují si to, ví, že tam jsme a že děláme svoji práci. My se jim nepleteme pod nohy, fotí se z dálky. Tady myslím funguje novinářská etika, víme, že jsme na místě nehody a že primární je vyřešit vše potřebné a ne udělat nejlepší fotku. Takže si držíme odstup, informace sbíráme z nejbližšího okolí, od svědků. A k těm velkým událostem většinou dorazí mluvčí, který jednou za čas přijde blíž k novinářům a popíše, co se na místě aktuálně děje.

 

A co rivalita mezi novináři?

Největší boj mezi médii je dnes kvůli internetu o rychlost. Kdo zprávu dokáže rychleji předat redakci, kdo jí dá první na svůj web. Něco se stane a máte tam okamžitě titulek a dvě tři první věty k události. A k tomu podrobnosti zjišťujeme nebo budeme aktualizovat. Ale když stihnete dát jen tohle jako první, tak jste si chytli čtenáře a on za pár minut klikne znova, aby věděl, což už jste zjistili o případu dál.

 

Dostal jste se až na pozici krajského šéfredaktora. Co je teď náplní vaší práce?

Je to hodě práce kolem chodu novin. Mám pod sebou šest okresních redakcí po celém Moravskoslezském kraji. Snažím se „sladit noty“ pro všechny redakce, ať každý ví, co má dělat a aby nám fungoval sběr zajímavých článků napříč všemi okresy. Sem tam lidi v okresních redakcích objíždím, občas přijedou oni tady do Ostravy na poradu.

 

A nechybí vám psaní?

Psával jsem rád a to mi v mé pozici opravdu nejvíc chybí. Ač bych chtěl, těch povinností kolem chodu redakce je tolik, že na psaní článků už moc nemám čas. Ale sem tam se k něčemu dostanu. Zpětně říkám, že mě vždy nejvíc bavilo to základní, co se v novinách dělá. A to je přece psaní!